Pavel Netušil

Noční směna nervové soustavy

Melatoninové hodiny právě odbíjely druhou hodinu ranní. Šéf spokojeně podřimoval v tlumivých impulsech retikulární formace, když tu náhle ho z postele vymrštil aktivační impuls a na ovládacím panelu se rozblikala červená kontrolka komunikačního traktu odposlechové stanice. Šéf vstal a přistoupil ke komunikátoru: "Co se děje, Corti?" Z reproduktoru se ozvala odpověď: "Poslechněte si to sám, Šéfe. Přepojím vás on-line."

"MILÁČKU, VZBUĎ SE!"

"Do háje, co ONA zase chce," zamumlal si Šéf pro sebe, když se náhle rozletěly dveře a do Šéfovy pracovny vrazila vyděšená Area 3.

"Šéfe, Šéfe, JEHO třísla hlásí kontakt s JEJÍ rukou!"

V Šéfově tváři se objevil výraz překvapení:

"No to snad... Snad nechce...?!"

"MILÁČKU, JÁ CHCI SEX!"

"Sex!!!" málem zakřičel Šéf hlasem, ve kterém bylo jasně patrné zděšení. Po nepatrné zaváhání rázně rozkázal do asociačního komunikátoru:

"Okamžitě stimulujte centrum obrany k odpovědi!"

"VŽDYŤ JSI TO MĚLA PŘED MĚSÍCEM!"

"NO PRÁVĚ..."

"Šéfe, ta JEJÍ ruka se posunuje výš. Už je... no... no... no tam na TOM," řekla mírně se červenající Area 3.

"Zdá se, že se nedá nic dělat," pronesl rezignovaně Šéf, "vyhlašuji poplach, Červený kód!"

"Šéfe, tady Perineum, přepínám..."

"Tady Šéf, mluvte."

"Šéfe, strojovna hlásí, že nemá dostatek energie na to, aby TO zvedla. Co mám dělat? Přepínám."

"Ať chvíli počkají, hned to zařídím. Konec."
Šéf se otočil do řídícího sálu, který se mezitím zaplnil ospalými neurony, z nichž někteří si ani nestačili natáhnout myelinové pochvy a měli ospalky mezi dendrity.

"Přepojte mi okamžitě Leydiga na přímou linku ke mně na stůl!" zahřímal Šéf a otočil se od té úděsné podívané.

"Tady Leydig, co se děje?" ozval se z reproduktoru unavený a podrážděný hlas.

"Potřebuji urychleně vyplavit větší dávku testosteronu!" rozkázal Šéf.

"A kde ho mám vzít?" jedovatě se zeptal Leydig, "to si ho mám vycucat z mitochondrie?!"

"To je mi jedno!" zařval Šéf, "ale jestli to nebude do dvou sekund, tak ti naprogramuji apoptózu!!!" křičel dál, protože mu právě začala docházet Nisslova substance.

"Tak dobrá," ozvala se hněvivá odpověď, "ale chci mít alespoň rok dovolenou! Končím!" a z reproduktoru se ozvala rána, jak Leydig praštil komunikačním traktem o Cremaster.

Po chvíli se před Šéfem rozdrnčela vysílačka.

"Šéf, slyším."

"Šéfe, tady strojovna," ozval se veselý hlas, "stoupá TO, jde TO nahoru... ještě kousek... ještě kousek... Jo! Jo! Jo! Stojí TO!..."

"Chlapi, za to máte u mě velkou flašku dopaminu. Dík a konec!" zaradoval se Šéf.

"Taky dík, ale pohněte si. Nevím, jak dlouho TO udržíme. Konec."

Šéf si pomalu a odlehčeně vydechl a nadechl a vyťukal číslo orbity.

"Orbita," ozvalo se z druhého konce.

"Tady Šéf, navigujte, musíme TO TAM dostat co nejrychleji!"

"Jo, ale půjde to ztěžka, ON má ještě zalepené oči, ale myslím, že to vyjde. Tak se připravte.
... doprava... doprava... ještě kousek... stop... dolů... dolů... pozor, klouže to... dolů... dolů... néé... kde to jsme?... kousek zpátky... nahoru... nahoru... stačí... a teď vpřed... tááák a je TO TAM.
Orbita končí, teď je to na vás, zlomte vaz."

"No to bych právě nerad," zamumlal si pro sebe Šéf a rozkázal do mikrofonu:

"Přepojte mi sem centrum představivosti!"
"Představy."

"Tady je Šéf. Potřebuji obraz erotické scény."

"Moment, hledám... Erotika... Erotika... Ano, mám, faxuji ke schválení."

Šéf nervózně utrhl list papíru lezoucí z faxu a zděšením mu málem spadl odstupový kónus.

"Co to má znamenat? To je přece jablkový koláč!"

"Ano, viděl jsem to ve filmu, a tak jsem myslel..."

"Vy," vyrazil ze sebe Šéf, "vy nemáte co myslet. Od toho jsem tady Já! Já! Rozumíte!"

"Ano, rozumím," ozvalo se omluvným a poníženým tónem.

"Takže mi sem rychle pošlete něco jiného, nebo tam z vás udělám nezaměstnané!!!"

Chvíli bylo ticho přerušované pouze Šéfovým nervózním ťukáním dendritem o stůl.

"Mám to! Mám to!" nadšený výkřik prořízl ticho, "faxuji..." Z faxu začala vylézat fotka Dolly Buster.

"To je ono," řekl spokojeně Šéf. Vzal fotku a přenesl ji k vedlejšímu stolu.

"Přehrajte to do virtuální obrazové paměti."

Vrátil se zpět ke svému stolu. Jen se posadil, začal se řídicí sál otřásat periodickými otřesy sedmého stupně Richterovy škály.

"Tak a už to jede," pomyslel si. Předklonil se k mikrofonu, do něhož rozkázal:

"Mícho, předávám velení."

"Přebírám," zněla odpověď.

V tomto okamžiku se kdesi v bludišti stočených kanálků připravuje výsadek rušený nějakými podivnými zvuky.

Chrrrrrr... Chrrrrrr... Chrrrrrr... Chrrrrrr...

"Hej, X, nevíš, co je to za divný zvuk?"

"No to teda nevím, Y."

"Hej, Sortelli, nevíš, co to je?"

"Jo, vím. To je zvuk, který ještě nikdo nikdy nenahrál," odpověděl Sortelli.

"A co to teda je?" zeptal se už značně nervózní X, přičemž významně poklepával svým svalnatým bičíkem.

"To je hučení ve varlatech. A za chvíli začne mícha odpočítávat!" odpověděl Sortelli a jen to dořekl, ozvalo se v chodbách chámovodu:

"Výsadek za T-10..."

"Chlapi, jdeme na to. Připraví se první vlna!" zařval X.

"... T-4... T-3... T-2... T-1... JUMP!"

"První vlna vpřed a pozor u prostaty, už je zase jako meloun. Připraví se druhá vlna!"

Za chvíli v řídicím sále.

"Šéfe, výsadek hlásí, že jsou na místě. Úkol je splněn!!!"

"Povedlo se," zašeptal unaveně Šéf a těžce dosedl do svých měkkých plen. V řídicím sále se rozproudily oslavy. Neurony se vzájemně plácaly po axonech a dokonce se objevily i flašky endorfinu. Šéf tu radostnou euforii pozoroval se zjevným zadostiučiněním. Náhle zpozoroval blikající červenou kontrolku odposlechové stanice. Zvedl sluchátko:

"Tady Šéf, co se děje, Corti?"

"Šéfe, já... já... já... já vám to ani nemůžu říct," řekl zkroušeně Corti, "radši vám pustím záznam."

"MILÁČKU, JÁ CHCI JEŠTĚ.............................."