Pavel Netušil

Podivuhodné druhy rostlin

Veškeré zvláštnosti, které se vyskytují v říši rostlin, jsou ve skutečnosti pouhým výsledkem dlouhodobého přizpůsobování rostlinných organismů danému typu prostředí. Pro přežití v extrémních podmínkách se musely rostliny během dlouhých let evoluce nejen vyvinout do zvláštních tvarů, ale také vytvořit specifické orgány, nebo dokonce přijmout různé způsoby chování.

Svět rostlin je z hlediska dosahovaného stáří, velikosti, způsobu příjmu živin, odolnosti vůči nedostatku vláhy či soužití s okolním prostředím zastoupen neuvěřitelným množstvím druhů.

Dlouhověké rostliny

V kalifornském pohoří Sierra Nevada a ve White Mountains, ležících na severu Appalačského horského pásma, roste na první pohled zcela nenápadná borovice osinatá (Pinus aristata). Dorůstá zpravidla jen třímetrové výšky (rekordní exempláře měří jen asi 9 metrů), ale z hlediska stáří předčí dokonce i gigantické sekvojovce obrovské. Stáří stromů se obvykle určuje počtem letokruhů, ovšem v případě borovice osinaté je to mnohem komplikovanější. Bylo by sice možno zavést do kmene sondu, odebrat vzorek dřeva mezi kůrou a dření, a jednoduše tak jednotlivé letokruhy spočítat, ale kmen tohoto druhu borovice obsahuje takové množství dutinek, podlouhlých prasklin a hrbolů, že přesné vymezení jeho středu je prakticky nemožné. V důsledku toho, že borovice osinatá roste převážně v těžkých terénních podmínkách, jsou navíc její větve a kmen neuvěřitelným způsobem pokroucené a popraskané a výjimkou není ani opadávající borka, která obnažuje holé a vysušené dřevo. Počítání letokruhů je obtížné ještě i z jiného důvodu - zmíněný druh borovice roste velmi pomalu, a stává se dokonce, že v některých letech nezaznamenává vůbec žádný přírůst. Ve skutečnosti tedy může být mnohem starší, než jak by naznačoval počet letokruhů. Po dlouhých a pracných výzkumech se však biologům přece jen podařilo stáří několika stromů tohoto druhu stanovit, a to na více než 4 600 let, což by znamenalo, že klíčily ve velmi vzdálené minulosti. Stáří nejstarších, dnes již uhynulých jedinců, propočtené pomocí radiokarbonové metody, činí dokonce 7 100 let.

V pohoří Sierra Nevada jsou rovněž rozšířeny další z největších a nejdéle žijících rostlin na Zemi, sekvojovce obrovské (Sequoiadendron giganteum), jejichž stáří se odhaduje na 1 500 - 3 500 let. Nejokázalejší exempláře se tyčí do výšky takřka 130 metrů a spolu s kořeny a jehličím váží pravděpodobně více než 6 tisíc tun.

Ještě vzrostlejší jsou ovšem australské blahovičníky neboli eukalypty (Eucalyptus), jež se tyčí až do výšky 150 metrů. Takto obrovská rostlina neusychá ani v těch nejsušších obdobích, přestože každý den ztratí až sto litrů vody (voda se odpařuje přes listy, které však nevadnou). Odpařování totiž vyvolává podtlak, jenž v reakci na nedostatek vláhy přivádí další vodu směrem vzhůru do koruny. Kořenový systém tak průběžně přijímá vláhu a transportuje ji do výšky více než sta metrů, odkud je dále rozváděna i do těch nejdrobnějších lístků, takže každý nedostatek vody je okamžitě doplněn. Zmíněné zavlažování je možné také díky relativně vysoké koherenci vody, jejíž sloupec se nerozpadává na jednotlivé kapky, nýbrž je v pletivových cévách veden v kompaktním stavu. Celý systém přestává fungovat pouze v opravdu extrémně suchých podmínkách, kdy je dokonce slyšet praskání sloupců vody uvnitř kmene.

Co do tloušťky kmene drží mezi všemi rostlinami primát baobaby prstnaté (Adansonia digitata), které jako obrovské láhve či sudy vyčnívají nad nízkými křovisky a stromy afrických savan. Jejich obrovské rozměry jsou patrné zejména během období sucha, kdy ztrácejí listy. Obvod kmene baobabu může měřit až 45 metrů a celková hmotnost dřevoviny takového giganta se blíží 40 tunám. Baobaby jsou sukulenty, tzn. že podobně jako řada druhů kaktusů ve své lodyze shromažďují vodu, kterou čerpají právě v obdobích sucha. Zásoba vody se ukládá ve speciálním, mimořádně absorpčním pletivu, jež dokáže uchovávat na 12 tisíc litrů vody najednou. Stejně jako u jiných sukulentů tvoří rovněž u baobabu svrchní vrstvu kmene zelená kůra, která je v podstatě asimilačním pletivem plnícím zároveň funkci listů a zabývajícím se produkcí výživných látek (baobab se totiž nemůže v tomto ohledu spolehnout na vlastní listy, které mají jen velmi krátké vegetační období během dešťů).

Gigantická travina

Na území Myanmaru rostou bambusy druhu Dendrocalamus giganteus, jež jsou se svými 40 metrů vysokými stébly s průměrem 30 centimetrů blízce příbuzné, ač se to zdá být neuvěřitelné, běžné zelené trávě mírného podnebného pásma - jsou řazeny k travinám čeledi lipnicovitých.

Jako bambusy by sice měly být označovány jen rostliny rodu Bambusa, často však jsou takto nazývány i jejich příbuzní z rodů Dendrocalamus, Arundinaria (rákosovec), Sassa (sasa) nebo Phyllostachys (listoklasec).

Bambusy rostou převážně v kompaktních a početných společenstvech, které mnohdy tvoří rozsáhlé lesy v tropických a subtropických oblastech Afriky, Asie, Severní a Jižní Ameriky a Austrálie. Některé druhy jsou rozšířeny i v Himálaji, v nadmořské výšce 3 400 m n. m., a na úbočích And dokonce ve výšce 4 500 m n. m. Nejtypičtějším znakem těchto travin je závratné tempo jejich růstu. V průměru činí jejich čtyřiadvacetihodinové přírůstky asi 30 centimetrů, a stvoly bambusu barmského (Bambusa vulgaris) se nezřídka prodlužují až o jeden metr denně a ve zvlášť příhodných podmínkách, například během období dešťů, dosahují své konečné výšky již po čtyřiceti dnech od vyklíčení.

Dosud se ovšem nepodařilo zjistit, proč tyto rostliny tak zřídka kvetou - indický bambus rákosovitý (Bambusa arundinacea) teprve po 32 letech a druh Phyllostachys puberata až ve věku 60, či dokonce 100 let života. Ještě záhadnější je fakt, že všechny bambusy daného druhu rozkvétají v často velmi rozsáhlých oblastech ve stejnou dobu. Někteří vědci se domnívají, že rozkvétání těchto rostlin má souvislost se zvýšenou intenzitou působení slunečních skvrn. V každém případě však byla v Číně a Japonsku již od roku 292 př. n. l. období květu bambusů pečlivě zaznamenávána, což jenom potvrzuje, že tyto rostliny byly předmětem zájmu již dávno v minulosti. Jakmile se ovšem na bambusech květy objeví, je jich velká spousta a po dozrání semen vyčerpané stvoly hynou.

V asijské kuchyni jsou semena bambusů připravována podobně jako rýže, nebo se z nich po jejich semletí peče chutný chléb. Stonky se pak využívají ve stavebnictví, při výrobě nábytku, jako hole, ozdobné předměty či rybářské pruty.

Lstiví lovci

Některé rostliny se specializovaly na příjem a trávení živočišné potravy, kterou tvoří nejrůznější hmyz, pavouci a plži. Označujeme je jako mixotrofní, v tomto případě hmyzožravé rostliny. Stejně jako ostatní rostliny obsahují i tyto zelená barviva, prostřednictvím kterých uskutečňují proces fotosyntézy. Nicméně vzhledem k tomu, jak vynalézavé prostředky používají za účelem lapení kořisti, jsou živočišné složky patrně nejpodstatnější součástí jejich výživy.

Většina masožravých rostlin žije na rašeliništích nebo na skalách, tedy v lokalitách vyznačujících se nedostatkem minerálních látek a dusíku, a právě proto jim živočišné bílkoviny dodávají chybějící živiny. Těla chycených organismů jsou nejprve rozmělňována proteolytickými (tedy bílkoviny rozkládajícími) enzymy na jednodušší složky (obvykle navíc za účasti kyseliny mravenčí, jež brání jejich zahnívání) a ve formě kašičky pak pohlcována.

K chytání a trávení živočichů slouží těmto rostlinám důmyslně přeměněné listy nebo jejich části, výsledky jejichž činnosti přivádějí člověka často k úžasu.

Například rosnolist (Drosophyllum), polokeř příbuzný našim rosnatkám rozšířený na Pyrenejském poloostrově a v Maroku, používá jako nástrahy své 20-30 centimetrů dlouhé a úzké lístky pokryté žlázkami, které produkují trávicí šťávy a lepkavou tekutinu, jež má za úkol přivábit a posléze i lapit hmyz. Ke každé žláze vede svazek vláken rozvádějících vodu, jelikož produkce výměšků je závislá na nepřetržitém přísunu značného množství této životodárné tekutiny. Žlázy jsou spojeny provazci dlouhých buněk, jež pravděpodobně ve formě chemických impulsů přenášejí informace o tom, zda nějaký živý tvor utkvěl v pasti a zda je v souvislosti s tím potřeba zahájit proces trávení. Organické výživné šťávy z těla oběti pak rostlina vstřebává stejnými žlázami. Obyvatelé portugalského venkova již odedávna pěstují rosnolist v květináčích a využívají ho jako účinný prostředek na hubení much. Bylo dokonce zjištěno, že jedna taková rostlina dokáže chytit během jediného dne až 233 much. Podobné experimenty však mohou vlastní život rosnolistu ohrozit. Může se totiž pohyby spojenými s trávením potravy a produkcí trávicích tekutin příliš vyčerpat.

Podobným způsobem (tzn. pasivně, bez pohybování listy) zachytávají hmyz zástupci rodu tučnic (Pinguicula). Svítivými kapičkami zvábený tvor se přilepí ke žlázkám a čím víc se snaží z nastražené pasti vymanit, tím více se obaluje lepkavou látkou, až se nakonec nemůže vůbec pohnout. U nás byly zaznamenány dva druhy tučnic, jejichž výskyt je však velmi vzácný. Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris) je zařazena mezi silně ohrožené, a tučnice česká (Pinguicula bohemica) dokonce mezi kriticky ohrožené druhy naší flóry.

Jiný druh masožravých rostlin, špirlice (Sarracenia), rozšířená v bažinatých oblastech východní části severoamerického kontinentu, využívá k lovu kořisti tzv. principu vlčích jam.

Její v kalichy přeměněné listy mohou na délku měřit až jeden metr a navíc jsou zpravidla opatřeny víčky, jež jako deštník chrání nitro pasti před deštěm. Horní, pestře zbarvená část kalichu tvoří spolu s nektarii (neboli medníky, tedy žlázkami vylučujícími nektar) vábničku pro různé druhy hmyzu. Vnitřní část víčka pokrývají četné žlázky, produkující lákavě vonící nektar. Medníky rostou směrem dolů a bezprostředně za nimi se nachází jakési pásmo skluzu. To je vystláno taškovitě položenými buňkami s výrůstky a vlásky směřujícími do středu kalichu, které napomáhají sklouznutí lapené kořisti a znemožňují jí vyšplhat se zpět nahoru.

Zvábený hmyz tedy nejprve usedne na okraj kalichu a pak ve snaze dostat se k chutnému nektaru ztratí rovnováhu a spadne na dno smrtonosné pasti, do poslední, absorpční části rostliny. Zde chycený jedinec uhyne a je stráven.

Odlišným způsobem lovu se vyznačuje mucholapka podivná (Dionaea muscipula), jež využívá celý, na dvě části rozdělený listový lupen, který dokáže podél hlavního nervu uzavírat. Lemy obou příklopek jsou vybaveny dlouhými zoubky, zatímco nitro rostliny senzorickými štětinkami a stovkami načervenalých žláz, jež mají za úkol vábit hmyz. Jakmile se ten dotkne senzorické štětinky, začnou se příklopky mucholapky okamžitě zavírat a zoubky na okrajích do sebe zapadají jako prsty složených dlaní.

List se nicméně neuzavře úplně, takže mezerami mezi jednotlivými zoubky jsou nejmenší organismy ještě schopny utéci. To je však záměr mucholapky, která jednoduše čeká na to, až se jí podaří chytit větší kořist. Navíc tak neplýtvá energií a omezenými zásobami enzymů na trávení příliš drobounkých tvorů.

Nejpozoruhodnější rostlina světa

Skutečnou zvláštností v říši rostlin je vzácně se vyskytující welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), kterou v roce 1859 objevil rakouský botanik F. Welwitsch.

Tuto nahosemennou rostlinu lze najít pouze na nevelkém území mlžné a vyprahlé pouště Namib v jihozápadní Africe, kde třeba i několik let nezaprší. Mezi ostatními rostlinami, jež jsou v těchto extrémně nepříznivých podmínkách pouze jednoleté, je welwitschie jedinou trvalkou. Patří mezi tzv. efemerické rostliny, které přečkávají období sucha ve formě semen, hlíz, cibulek nebo oddenků pokrytých vrstvou rozpáleného písku. Kvete jen velmi krátce a výhradně tehdy, když se z nebe snesou dlouho očekávané dešťové srážky.

Navzdory podmínkám, v nichž žije, je tedy welwitschie rostlinou dlouholetou a dožívá se až 100 let. Naučila se totiž využívat i vlhkosti obsažené v mlze, která přichází z pobřežních oblastí Atlantského oceánu a nad lokalitou jejího výskytu se rozprostírá až do vzdálenosti 80 kilometrů. Welwitschie zachytává svými listy miniaturní kapičky rosy a systémem cév je rozvádí do kmene a ke kořenům. Pečlivě posbíranou vláhu absorbuje a přechovává silný kuželovitý kořen, jenž může dosahovat až pětimetrové délky a jednoho metru v průměru. Listy welwitschie udivují nejen neobyčejnou schopností zadržování vodních kapek, ale rovněž tím, že od kořene vyrůstají po celý život rostliny, zatímco listy jiných rostlin v určitém okamžiku života hynou. Po celé vegetační období má welwitschie pouze dva, nanejvýš tři metrové, podlouhlé, protilehlé a jako dřevo tvrdé listy. Ty postupem času podélně praskají, třepí se a plazí v prapodivných pletencích po pouštním písku, díky čemuž působí dojmem, že jich je mnohem více. Listy ovšem vyrůstají z jednoho centrálního hlíznatého kmene, jehož vzrůst je zabržděn již v raném stadiu vývoje. Také proto je kmen welwitschie notně silný, velmi nízký a zcela odlišný od jiných rostlin. Na výšku měří jen kolem 50 centimetrů, přičemž značná jeho část je ještě schována pod zemí a nad písek vystupuje nanejvýš několik desítek centimetrů.

Mravencomilné rostliny

Některé druhy rostlin, označované jako myrmekofilní, žijí v neobvykle blízkém spojení s mravenci. Ve vlhkých lesích povodí Amazonky může člověk dokonce narazit na jakési mravenčí farmy, čili na mraveniště založená na větvích stromů ve formě nepravidelných koulí vybudovaných z detritu (drobných minerálních částeček pocházejících z mechanicky rozdrolených hornin či odumřelých živočišných a rostlinných organismů) a půdy.

Mravenci zastrkávají do svých staveb semena nejrůznějších čeledí epifytů, mimo jiné bromélií (Bromeliaceae), podpětovitých (Gesneriaceae), árónovitých (Araceae) či lilkovitých (Solanaceae), jež brzy vyklíčí a během dalšího růstu svými kořeny zpevňují konstrukci mraveniště. Takovýmto zakládáním mravenišť vysoko v korunách stromů se mravenci chrání především před záplavami, během nichž řeky často vystupují ze svých koryt a jejich hladina se rozlévá široce do okolí. Kromě toho by jimi "pěstované" rostliny nikde jinde nenašly lepší podmínky ke svému vývoji.

Jisté rostliny tolerují přítomnost mravenců přímo za účelem vlastní obrany. Například kmen a větve malých jihoamerických stromů z rodu Cecropia jsou mravenčími chodbami rozbrázděny skrz na skrz. Hmyz vchází do nitra stromu drobnými otvory, a pokud se cokoli jimi obývané větve dotkne, začnou okamžitě hromadně vycházet na povrch, připraveni případného vetřelce napadnout.

Akácie (kapinice) druhu Acacia cornigera a Acacia sphaerocephala poskytují zmíněnému bojovnému hmyzu jako útočiště zase palisty v podobě dutých ostnů, do nichž mravenci vstupují jako do svého úkrytu drobnými póry u jejich kořene. Akácie láká mravence nejrůznějšími způsoby. Na vrcholu jejích lístků se nacházejí zvláštní "spižírny" - drobné hruškovité výrůstky bohaté na bílkoviny a tuk, odborně nazývané elaiosomy, jež představují oblíbenou pochoutku mravenců.

Jiný druh stromovité rostliny, Cecropia adenopus, produkuje zase chutná, tzv. Müllerova tělíska, která mravencům umožňují žít v dutých článcích jeho stonků.Ostatně i v našich lesích najdeme rostliny, které využívají mravence jako distributory svých semen; jsou to např. dymnivky či violky.

Nestydatí darmojedi

Jednou z nejkrásnějších rostlin západoaustralských křovinatých společenstev je nuytsie květnatá (Nuytsia floribunda) dorůstající výšky 15 metrů. Nazvána byla podle objevitele jižního pobřeží Austrálie P. Nuytse.

Pozoruhodná je především tím, že když během nejteplejších měsíců (prosince a ledna) většina květních rostlin odumírá, na nuytsii vybují hojné zlatavé kvítí. Zdá se, že dokáže proniknout k nějakým tajemným zdrojům vody, pro jiné rostliny nedostupným. Ve skutečnosti ovšem své nejbližší, pomalu skomírající sousedy, kteří jsou však stejně odsouzeni k zániku, o vláhu připravuje. Jakmile se totiž kořen nuytsie setká s kořenem jiné rostliny, obtočí se kolem něj, zapustí do něj speciální přísavné kořínky a po určité době z ní odčerpá veškerou vodu a minerální látky. Cukry ani jiné organické látky však z jiných rostlin neodčerpává, ty si vytváří pomocí fotosyntézy sama (jde tedy o poloparazita, nikoli o parazita). Nenasytné kořeny nuytsie se při hledání nových obětí rozprostírají na značně rozlehlém území a napadají nejen banksie, akácie a trávy, ale také růže nebo mrkev.

Celosvětově rozšířená kokotice povázka (Cuscuta epithymum) došla při obstarávání živin ještě dále než nuytsie a žije takřka výhradně na úkor jiných rostlin. Ze semene vyrostlá sazenice tohoto agresivního parazita pátrá ve svém okolí po dobře vyvinutých rostlinách, přičemž malé a slabé rostlinky ponechává bez povšimnutí. Svými vlásčitými výhonky pokrývá nejčastěji skupiny keříčků lnu či trsy jetele, přičemž po určité době kontakt s vlastním kořenovým systémem ztrácí a pojí se s cévami hostitele.

V zemích kolem rovníku žijí ještě prapodivnější parazité, kteří se ukrývají přímo v pletivech jiných rostlin. Jejich těla vypadají jako vlákna podhoubí a prorůstají nitrem organismů napadených rostlin, z nichž čerpají vše, co k vlastnímu životu potřebují. Takovými cizopasníky jsou mimo jiné představitelé čeledi Rafflesiaceae, kteří na denní světlo vystavují pouze své květy, pro něž jsou typické zvláštní tvary, rozmanité barvy a neobvyklá velikost i vůně (zápach). Průměr květu největší kvetoucí rostliny světa, Rafflesia arnoldii, se může blížit i 1 metru a jeho hmotnost činí asi 7 kilogramů.

Některé jiné druhy rostlin udivují ovšem i dalšími adaptačními schopnostmi. Vyskytují se v regionech s velmi nízkou teplotou, nepřekážejí jim ani silné poryvy větru a obývají mnohdy vysokohorské oblasti (dokonce v nadmořských výškách přesahujících 6 000 m n. m.). Dokáží také žít pod vodou, kde se buď nechávají volně unášet proudem nebo se kořeny pohybují po dně, přičemž nad hladinu vysouvají pouze listy a květy. Kvetoucí rostliny, jako například vocha přímořská (Zostera marina), jsou rozšířeny dokonce i ve vodě s vysokou koncentrací soli.